Bruslení

Blíží se odjezd a tak chci v tomhle týdnu stihnout všechno o čem jsem si ještě myslela, že na to mám spoustu času. No asi budu mít docela nabitý týden. Jednou z těchto věcí bylo bruslení. Na náměstí hned vedle nádraží už nějakou dobu stojí ledový plocha, tak jsme se na ní dneska vypravili. Byla jsem tam se 4 francouzema, z nichž pořádně bruslit uměl jenom jeden :-), takže to byla docela sranda. Vstup 2 Eura pro studenty, půjčení bruslí 5 E.

Independence day 6.12.

V neděli tu byl státní svátek: den nezávislosti na Rusku,  6.12.1917 stalo Finsko samostatným státem.
Večer se na oslavu konal tradiční průvod studentů s pochodněmi, začínal na západním pobřeží u hřbitova a cestou je ze svého paláce zdravila prezidentka. Závěr pochodu byl na Senator Square, kde vystoupil mužský pěvecký sbor a byly i nějaké ty projevy, kterým jsme moc nerozuměli. Ale atmosféra tam byla docela pěkná.

Prezidentský palác, na balkóně prezidentka s prvním mužem.

Senaatintori

Karl Fazer

Tak jsem si myslela, že mě tenhle týden čeká už jenom dřina, ale to jsem se mýlila. Linda mi včera večer napsala, že je dneska exkurze do čokoládovny Fazer a jestli prý nechci jít. Jasně že jsem chtěla! 
Fazer je finská firma založená Karlem Fazerem na konci devatenáctého století. Dodává čokolády, bonbony a pečivo především do severských zemí, pobaltí a Ruska. Na finském trhu je to nejprodávanější značka.
Nejprodávanějším artiklem je v severských zemích tzv. Fazer Blue, což je čokoláda v typicky modrém obalu a v dnešní době už má mnoho různých příchutí. V Čechách je ale nejprodávanější Geisha. Úžasné je, že Fazer dává do svých čokolád pravé mléko a ne jen sušené, jako to běžně bývá.
Tohle všechno a spoustu dalších věcí jsme se dozvěděli během shlédnutí filmu a následné procházce po továrně. Cestou nás nezapomněli zásobovat čokoládou a u každého pásu jsme ochutnali, co tam zrovna vyrábí. No řeknu Vám taková čerstvá Geisha...hmm..... mňam. 
Prošli jsme i částí, kde ručně vyrábějí velikonoční vajíčka (vánoce už pro čokoládovny skončily) a to tak, že vezmou pravé vejce, shora do něj udělají vrtačkou díru, vyfouknou ho, pořádně vymyjí, nalijí do něj čokoládu a dírku zalepí cukrovou směsí. Jmenuje se to Mignon.  
Před opuštěním výrobní haly jsme se sešli u takového stánku, kde bylo spoustu druhů čokolády a bonbonů a mohli jsme sníst, co se do nás vejde. Ale nic neodnášet :-) No ještě že jsem před tím neobědvala. Na závěr jsme si ještě nějaké ty sladkosti mohli nakoupit v obchůdku za nižší ceny a na závěr jsme ještě dostali balíček s různými sladkostmi. Musím říct, že exkurze tu mají udělané dobře!

Kromě těchto čepiček a návleků jsme dostali ještě slušivý bílý kabátek

Lapland Trip

Tak na tohle jsem se těšila celý semestr. Konečně jsme vyrazili do Laponska! Na tuhle cestu jsme se přihlásili už někdy v září přes cestovku, která pořádá právě studentské výlety nejenom do Laponska, ale taky do Stockholmu nebo do St. Petersburgu. Ze začátku jsme se trochu bály, že je ten zájezd předražený a připadalo nám, že téměř všechny aktivity si stejně musíme extra zaplatit na místě. Jak se ale ukázalo, extra placené aktivity byly v podstatě jen jeden den a ten jsme nakonec strávily trochu jinak než jízdou s husky spřežením za 60EUR...

Sobota 21.11.
V šest hodin naše skupinka 7 lidí (já, Linda, Sophie, Matthieu, Pedro, Damian, Guilliaume) vyráží vlakem směr Tampere, kde přesedáme na bus přistavený cestovkou. V něm se seznamujeme s Angličankou Victorii a nabízíme jí, že může být s námi na pokoji. Cesta bude dlouhá, posilujeme se Havanou.

Neděle 22.11.
Brzo ráno přijíždíme do Rovaniemi. Je tam mlha, zima a skoro žádný sníh. Jsme z toho trošku přešlí. Na programu je Arctic Muzeum, což se nakonec ukázalo jako docela zajímavé.

O kousek dál jsme potom nakoupili zásoby na celý týden a vyrazili do Santa Clausovy vesnice.

Má tam svojí úřadovnu, kde ho můžete navštívit a nechat se s ním vyfotit. Vlastní foťáky jsou samozřejmě zakázané a fotka udělaná tamním profesionálem stojí 25 Euro. Děkuji, nechci. Zbytek vesnice jsou v podstatě jen obchody se suvenýry. Prostě tahák na turisty a nebohé rodiny s dětmi. Jedinou další zajímavostí v této vesničce je to, že leží přímo na polárním kruhu. Tímto jsme ho zdolali!

Večer se ubytováváme v Youth Holiday Centre Vasatokka. Na pokoji jsme celkem čtyři.

Večer vyrážíme do sauny, ale vzhledem k tomu, že nás přijely najednou ve stejnou dobu tři autobusy, tak jsme se asi všichni do sauny vypravili ve stejnou dobu a bylo tam poněkud těsno...

Pondělí 23.11.
Začíná první opravdový den v Laponsku. Program tu začíná každý den poměrně brzo, protože se chce maximálně využít světla, které tu ještě zbývá. "Rozednívá" se (máme tu stejně většinou zataženo) kolem desáté a program končí ve tři a to už je tma jak v pytli. Dnes je na programu kurz přežití. Bohužel je málo sněhu a tak místo orienťáku na sněžnicích jdeme pěšky. Dostaneme GPS, mapu, buzolu a jdeme hledat tamní "cashky". V poledne se scházíme u jezera, kde už nám lidé z centra připravili na ohni oběd: párky s kaší a teplý borůvkový džus. Moc dobré!

Odpoledne děláme jak zběsilí díry do ledu a rybaříme pravým Laponským způsobem :-)

Také jsme měli dělat quinzees, což je něco jako iglů, akorát, že se nestaví z ledových "cihel", ale udělá se sněhový kopec a do něj se vyhloubí díra, ale bohužel, jak už jsem říkala, ještě nebylo dost sněhu a tak jsme stavěli teepee a učili se rozdělávat oheň na sněhu. No nevím, jestli bysme přežili... oheň dobrý, ale teepee vypadalo, jako by se nám mělo každou chvíli zřítit na hlavu.

Večer jsme celé vymrzlé zalezly s holkama do sauny. Tentokrát nikde ani noha :-), takže to bylo moc příjemné. No a také jsme poprvé zkusili jít ze sauny rovnou do ledového jezera. To bylo od sauny vzdálené asi 100 metrů a napoprvé se nám to zdálo jako děsná dálka, ale nakonec to byla paráda. Nejhorší na tom byly vymrzlé nohy.

Úterý 24.11.
Tentokrát je na programu výlet k Severnímu ledovému oceánu. Vstáváme dost brzo ráno a v 7.00 vyrážíme. Po cestě sem tam zastavíme na nějaké ty tamní pamětihodnosti, a v nejsevernějším městě Nuorgam, se s Finskem na pár hodin rozloučíme. Už jsme tak daleko, že v Norsku už nejsou skoro žádné stromy a ukazují se jen holé skalnaté kopce. Pak poprvé uvidíme oceán (resp. největší fjord v Norsku) a na koupání, které nám celou cestu doporučuje průvodkyně nás pomalu přechází chuť. Je zima, dost fouká vítr a chvílema i sněží.

Nicméně i tak se někteří převlíkáme do plavek. Zastavujeme v cílové vesnici Bugoynes jen pár metrů od moře. Spousta lidí vyběhne z autobusu už jen v plavkách, já se ještě oblíknu a jsem si skoro jistá, že do vody nepůjdu. Když dorazím na pláž, vidím, jak se svlíká dokonce i Matthieu, který celou cestu smrkal a říkal jak je hrozně nemocnej. To mě nakopne a začnu vrstvy svlíkat taky. Za půl minuty jsem ve vodě. Vlny jsou docela velký, moře má prý -3 stupně a tak jsem za dvě minuty venku, sbírám mokré a zapískované oblečení a letím se převlíknout do autobusu. Nejhorší jsou zase ty nohy, ale jinak to byla paráda!

Vlastně jsem poprvé v životě viděla oceán...

No. Na fotce je chyba, ale omluvou mi je to, že já to nepsala :-)

Večer je potřeba se trochu zahřát a tak se zásoba Havany trochu redukuje.

Středa 25.11.
Vstáváme v půl osmý. Po včerejším večírku nás to zvládlo opravdu jen pár. Celou noc sněžilo, takže v osm fasujeme šupinkáče a hůlky, které by byly potřeba asi tak o 20 cm delší...(kdyby nebyl sníh, tak nám hrozil Nordic Walking... brrr.) Já s Lindou jsme v našem týmu za běžkařské hvězdy. Je tu jeden Němec, který to docela zvládá, Frantíci se na tom držej jakš takš a nejvtipnější je portugalec Pedro, který si tak nějak vytvořil svoje družstvo totálních začátečníků, když mu trvalo asi 10 minut dojít od budovy 10 metrů na tréninkové hřiště :-). Pak nám začali ukazovat jak se na běžkách sklouznout, otočit apod. a pak jsme se párkrát projeli kolem kempu a sjeli si dva kopečky. Toť zatím celé naše laponské lyžování, ale byla to aspoň sranda.

V poledne se jdeme projít na Fox Lake, kde jiná skupinka účastníků zájezdu už tentokrát staví pravé quinzees, protože sněhu už je víc. Využijeme toho a u jednoho z nich se vyfotíme.

Odpoledne jedeme na sobí farmu. Je to rodinná farma Inari Sámů. Sámové se totiž dělí na celkem tři kmeny Inari Sámi (oblast Inari), Northern Sámi (Sever Finska) a Skolt Sámi(východ Finska - jejich sámština je ovlivněna ruštinou). Chov sobů je pro Laponce (Sámy) typický už od pradávna. Zajímavé je, že ve Finsku nežijí žádní volně žijící sobové. Všichni někomu patří. Každá rodina dělá sobům na uši vlastní značku, podle které si svoje soby pozná. Ta naše každému sobovi uřízla špičku pravého ucha a levé uprostřed nařízla. Na sobech je také zajímavé, že mají zespoda nohy mají kůstky, které při každém kroku klapou. Tak sob v noci pozná, jestli se k němu blíží další sob, nebo třeba nějaká šelma.

Mezitím co nám průvodkyně po farmě sděluje všechny tyhle zajímavosti, soby hladíme, krmíme, nebo se s nima fotíme. Taky si vyzkoušíme hod lasem na dřevěného soba a pak se přemístíme do chalupy, kde už na nás čeká rozdělaný oheň a káva (věděli jste, že Finsko je první na světě v množství vypité kávy na hlavu?).

Kuksa - tradiční sámský hrnek, který se dělával z velkých břízových suků

Dozvídáme se další věci o Sámech. Třeba to, že ve Finsku jich je jen asi 5000, zatímco v Norsku a Švédsku asi 80 000. Před několika lety, to dokonce vypadalo, že sámština jako jazyk a s ní i Sámové vyhynou. Naštěstí se povedlo zavést sámštinu do škol a tak se třeba v Inari učí jedna třída žáků v inarské sámštině, jedna třída v severní sámštině a pak třeba třída finštině. A tak se sámština zase stává živým jazykem.
Na závěr nám další obyvatelka farmy předvádí pravý sámský zpěv. Je to opravdu zážitek.

Sámská vlajka

Večer opět sauna a mezitím třikrát do jezera. Začínáme se cítit jako praví finové a je to pro nás už tak trochu rutina :-)

Čtvrtek 26.11.
Ráno opouštíme ubytování a vyrážíme do ski centra Saariselkä. Dopředu jsme si tam mohli objednat jízdu s husky spřežením 60 Eur, jízdu na sněžných skútrech 60 Eur, nebo se rozhodnout pro lyžování (2 hodiny/30 Eur) a odpoledne třeba ještě navštívit lázně. My jsme se po dlouhém váhání rozhodly aspoň pro ty sjezdky, protože ostatní se nám zdálo dost předražené. Když jsme ale dojeli ke sjezdovkám, zjistili jsme, že velká lanovka je kvůli větru zavřená a jezdí jen malá, co je pro začátečníky a zadarmo. Nicméně bychom si stejně museli půjčit vybavení... Takže ze sjezdování nakonec nebylo nic, ale vymysleli jsme si vlastní program. S Lindou jsme si půjčily běžky (opět šupináče, protože jsme si říkaly, že bůhví jak by nám to namazali - začalo zrovna sněžit, a taky protože byly nejlevnější - 10 Eur/24 hod) a tentokrát správnou délku hůlek a vyrazili. Poježděníčko to bylo opravdu moc pěkné, dali jsme asi 11km. Dokonce jsme po cestě narazili na roztomilou lyžařskou hospůdku, kde jsme si daly čaj a teplý borůvkový džus.

Odpoledne jsme se šly za 12 Eur vyráchat do "lázní". Za ty peníze žádnej zázrak, ale aspoň jsme se po běžkách vysprchovaly :-) a naposled si užily saunu v Laponsku.

V šest večer jsme nasedli do busu a vyrazili směr Tampere, kde jsme opět přesedali na vlak. Cesta byla dlouhá a domů do Helsinek jsme se konečně dostali v pátek v jedenáct.

Zobrazit místo Lapland Trip 21.11. - 27.11.2009 na větší mapě

Tak to je o Laponsku vše. Teď už mě tu čekají jen samé povinnosti a skoro žádná zábava (no i když myslím, že se tu ještě něco málo najde).
Další fotky najdete zde.

Finská večeře

Ve čtvrtek nás dvě kamarádky Finky pozvaly na typickou finskou večeři: hrášková polívka a palačinky.

Musím říct, že pozvání na večeři je pro každého Erasmáka velkou ctí, protože dostat se k Finům nějak blíž je někdy poněkud obtížné. Večeřeli jsme ve společenských prostorách studentské koleje, nevím, jestli je něco podobného i na kolejích u nás, ale spíš bych řekla, že ne.

Tohle totiž bylo téměř jedno patro, kam můžou studenti podle libosti chodit a pořádat párty, je tam totiž i kuchyň, velká místnost s pinčesem, nebo jen tak odpočívat v knihovně nebo v obýváku s obrovskou televizí. Samotná večeře byla parádní. Dozvěděli jsme se zase něco víc o finské kultuře, bezvadně jsme se najedli a trochu popili. Francouzky pak byly úplně u vytržení z perníčků, které tam pekly další studentky na předvánoční párty, protože nic takového neznají.

Benátky

Tenhle víkend jsem si z dalekého severu odskočila na jih do Benátek. Jako každý rok se tu v neděli konaly závody v orienťáku a letos to byl už 30. ročník. Těchto závodů jsem se letos zúčastnila už potřetí a tak jsem si říkala, že už mě asi nemůže nic moc překvapit... Nicméně už cesta na start byla oproti minulým ročníkům nestandardní. Jeli jsme totiž lodí. Každý závodník měl daný čas, kdy se na nalodění dostavit a pak jsme byli převezeni na místo startu. Bohužel to bylo opravdu dostatečně dopředu, takže tam většina z nás před startem mrzla i hodinu. Já jsme se ovšem nenudila, protože valnou část této doby jsem stála frontu na záchod. Na 3500 účastníků totiž organizátoři připravili jen dvě toiky... no dveře se za mnou zabouchly minutu před mým startem...

Ale změna místa startu závodu jen prospěla a obzvlášť jeden postup, který byl přes celou mapu, byl báječný na mapování. Běžela jsem kategorii WA, 7800 m, 17 kontrol, ale jak už to tak v Benátkách bývá, skutečná délka tratě je oproti té měřené vzdušnou čarou o kus delší, takže bych to odhadovala na cca 10 km.

V pondělí jsme si potom koupili celodenní lístek na loď a projížděli se po přilehlých ostrovech. Letos jsme i poprvé dojeli na ten nejvzdálenější: Burano. Na něm se rozkládá malá rybářská vesnička s různobarevnými domky, které jsou kupodivu většinou i opravené.

Večer jsme potom poseděli a popili v jedné hospůdce nedaleko hostelu.

Další fotky z Benátek jsou zde.

Hokej

Na to, abych na vlastní oči viděla svůj první hokejový zápas jsem musela vyrazit do Finska... divné.. ale nebyla jsem jediná, kdo to takhle měl :-) S Lindou jsme si vzpomněly trochu pozdě, že bychom tenhle zápas rády viděly a tak už byly k dostání jen lístky nahoře pod střechou za 20Eur. Trochu jsme se bály, že uvidíme prd, ale nakonec jsme viděly všechno a dokonale. Jedinou nevýhodou bylo to, že jsme seděly v obležení Finů, takže když jsme v první minutě jásaly nad prvním gólem, tak se na nás dívali trochu nevraživě. 

Nicméně zbytek hry si mohli užít dosytosti a my jsme už jen nevěřícně kroutily hlavama. Kdybychom fandily Finům, tak bysme si ten zápas taky docela užily, protože svým hráčům vytvořili nádhernou atmosféru, ale koukat se na naše, jak si nejsou schopni dát pořádnou přihrávku nebyl žádný zázrak.

Další fotky ze zápasu jsou zde.

Narozeniny

Tak narozeninová párty se myslím docela povedla. Po pomalejším rozjezdu (když se řekne v sedum, tak se tím myslí vlastně v osm a později:-) ) dorazilo asi 20 lidí. A tak se popíjelo, povídalo, hrál se twister 

a Maija nám ukázala, jak si po domácku udělat salmiaki vodku:

mňam

Fotografem večera byla Linda. Její fotky najdete zde.

Sněží

Ani jsme si moc neužili deštivého podzimu (bylo poslední dobou docela hezky) a už to vypadá, že přišla zima. Už od včerejška tu pěkně chumelí.

Co se to tu vlastně děje?

Poslední dobou, jsem psaní trochu zanedbávala. Doufám, že i po delší pauze budete sledovat moje zprávičky z Finska... Dostali jsme se tu do zajetých kolejí a už si tu někdy připadáme skoro jako rodilí finové... zvláště po úspěšné zkoušce z finštiny :-) a častých návštěvách sauny. Minulý týden bylo zkouškové(mají tu místo semestrů kvadrimestry-nebo tak nějak), takže ho každý využil trochu jinak. Já měla jen tu finštinu a tak jsem se mohla na skok podívat jak je v Čechách a jestli tam ten sníh vydržel a pak se pro změnu moje rodičovstvo podívalo do Helsinek. Po delší době jsem si zopakovala výlety po Helsinkách a bylo to moc fajn. Během posledních týdnů jsme tu měli několik narozeninových párty (moje nás čeká ve čtvrtek). Obzvlášť narozeniny Sophie a Anne byly veselé, protože se v našem bytě najednou objevilo asi 40 lidí... :-) a tak se docela rozrostla naše zeď slávy... 

Kdybyste se divili, co je to za papír, tak toaletní... proste chudí studenti

Počasí

Někdo mi tvrdil, že v Heslinkách bývá pořádná zima až v prosinci či lednu... No nevím... je 12. října a tady už sněží... Takže vy, co se za mnou teprve chystáte, se asi máte na co těšit :-)

Turku a Naantali

Přemýšleli jsme, kam se ještě podívat, než tu bude tma a ošklivo :-) a napadlo nás Turku. Jak jsme už na nádraží zjistili, z erasmáků to nenapadlo jenom nás... Přes den už tu začíná být docela zima, ráno se tu dokonce objevila jinovatka, ale sluníčko ještě pořád občas svítí. Předpověď na sobotu vypadala dobře a tak jsme vyrazili. Cesta do Turku trvá vlakem 2 hodiny a po studentské slevě stojí lístek cca 14EUR/jedna cesta - záleží na typu vlaku. My jsme jeli intercity, ale je tu ještě o 2 eura dražsí pendolino, nebo naopak o 2 eura levnější rychlík. Vlaky jezdí do Turku každou hodinu.

Pro turisty toho v Turku příliš není, alespoň co se týče jednodenních výletů. V létě je možné si tu zaplatit cestu lodí na místní ostrovy, ale to už jsme tak nějak minuli. Navštívili jsme tu alespoň místní katedrálu a hrad. Každá z těchto pamětihodností je na druhém konci města, takže jsme si udělali takové menší pochodové cvičení.

Ale procházka podél řeky byla opravdu pěkná.

Cestou k hradu jsme také navštívili vyhlášenou místní tržnici, kde se tradičně prodává čerstvé ovoce, zákusky, maso apod. a potkali jsme i "českou" hospodu.

Samotný hrad vypadá z venku poněkud neutěšeně - když jsme ho viděli, tak jsme se trochu zděsili, kvůli čemu že se to vlastně táhneme přes celé město... vevnitř nás ale čekalo překrásné nádvoří, které opravdu stálo za to vidět.

Odpoledne jsme vyrazili do Naantali - městečka vzdáleného asi 20km od Turku. Je proslavené hlavně tím, že je zde zábavní park Moominworld, s postavami z knížky finské spisovatelky Tove Jansson. Postavy v kostýmech jsou tu ale opět jen do konce léta... asi jsme si na Finsko vybrali špatné období. Všechno se tu odehrává v létě a koncem srpna všechno zavírá a končí...
Tohle městečko má také moc pěkné staré město s typickými dřevěnými domky a malý přístav s kolonádou a kostelem poblíž.

Další fotky z Turku a z Naantali.

Konec září

Poslední zářijový den nám odpadla škola, protože se tu slaví nějaký studentský svátek - nevím přesně jak se mi říká, ale je to poslední den, kdy je dovoleno nosit jejich školní čepičky - pak si je můžou nasadit zase až nějak v létě. Během dopoledne se u hlavní budovy sešlo spoustu lidí, kteří se během dopoledne snažili vytvořit živý řetěz z Otaniemi až do Helsinek - což je asi 10 km, po kterém bylo možné do Helsinek poslat třeba nějakou zprávu. Nevím, jestli se to nakonec povedlo, ale aspoň před školou to vypadalo celkem dobře - zase mraky lidi v těch jejich montérkách a čepičkách. Pak byla v Helsinkách ještě nějaká odpolední akce, které jsem se neúčastnila a večer měla být jedna z největších akcí roku - Dipolirock - lístek stál 15 Euro, tak jsem se dlouho rozmýšlela, jestli tam jít. Nejprve jsme ale zamířili na before party u Pavla doma, protože slavil narozeniny. S Lindou jsme se na něj připravily a "upekly" jsme mu dort.

Party byla docela podařená a tak jsme od Pavla nakonec odcházeli na Dipolirock asi v jedenáct. Šli jsme tam v partě a tak se mi podařilo tam proklouznout bez vstupnýho... :-) Lidí mraky, ale kapely docela ušly... O půlnoci potom přišla na pódium jejich hasičská kapela a slavnostně zahrála nějakou finskou píseň, při které všichni zvedli svoje čapky a na zimu je odložili.

Počítače apod.

Musím říct, že přístup školy ke studentům je tu o trošku jiný než v Čechách - z části hrajou roli peníze, ale je tu rozdíl i v důvěře ke studentům. Aspoň, co jsem zatím postřehla, co se týče počítačů a přístupu k nim. Dneska mě trochu rozesmál email, ve kterém nám bylo slavnostně sděleno, že je na ČVUT na Stavárně nová samoobslužná kopírka(celkem už jsou tedy 2)-je to nepochybně pokrok. Ale když to porovnám s podmínkami, které máme tady, tak je to prostě ještě dost slabé. Ve škole je tu totiž studentům k dispozici několik učeben s počítači - v hlavní budově tak asi 10 místností a spoustu jich je ještě v jiných budovách. Přístup k nim je v podstatě neomezený - člověk se nemusí k počítačům zastarale zapisovat jako v Praze a nemusí mít strach, že ho každou chvíli přijde vypeskovat postarší paní v bílém plášti jenom proto, že si k počítači přisedl kamarád. V každé z učeben je taky tiskárna, kde je možné si vytisknout co kdo zrovna potřebuje - což se hodí především nám erasmákům, kterým se tiskárna do letadla jaksi nevešla... Sem tam se tu dá najít i skanner. Taky tu mají vychytávku v podobě počítačů "na stojáka" na chodbách, kde se člověk může na skok podívat třeba na to, v jaké učebně má zrovna výuku. Tím, že je to "na stojáka", tak je zaručeno, že si člověk opravdu vyřídí jen to nejdůležitější. Nedávno mě také překvapilo, že jsem narazila na jakýsi stojan, ze kterého čouhají nejrůznější přípojky na telefon a je možné si ho tam zadarmo nabít. O tom, že je po škole wifi, na kterou se může připojit kdokoliv i bez hesla už ani nemluvím.
Přístup ke kopírkám, je také bez problému a je jich tu všude možně hned několik - jedny z těch inteligentnějších třeba v knihovně.
Prostě na Stavárně máme ještě co dohánět...

Tallinn

Na výlet do Tallinnu jsme se vydali trajektem s partou asi 12 lidí.

Jak se ale brzo ukázalo, organizování tak velké skupiny je poměrně náročné, takže jsme se ještě trochu rozdělili.
Tallinn je moc pěkné místo - jeho staré město mi chvílemi připomínalo uličky Prahy, ale i třeba Štrasburk...

Narazit se tu samozřejmě dá i na prvky ruské architektury.

Jeho největší výhodou ovšem bylo to, že je mnohem levnější než Helsinki a proto jsme se nemuseli příliš ostýchat a vyrazili jsme třeba do kavárny na dortíky, nebo do restaurace na něco dobrého. To se nám v Helsinkách prostě nestane... Nižší ceny všeho, ovšem především chlastu, sem táhnou spoustu Finů, kteří jsou schopní cestou do Tallinnu a nakupováním strávit celý den. Večer jsme je pak na trajektu potkávali, jak si vezou basy piv a tvrdého alkoholu. Musím říct, že ani my jsme nezůstali pozadu a nakoupili si nějaké levné jídlo (třeba čokolády a sýry) a pití (vína a láhev Havana rumu na dlouhé zimní večery).

Další fotky z Tallinnu.